Odpovědi na otázky

36. Buddhismus

OTÁZKA: Je to příliš mnoho, když požádám Abdrushina o vysvětlení, jak se staví vůči nejvyšším myšlenkám buddhistů, kteří nalézají svou největší blaženost v opětovném rozplynutí se dokonalého lidského ducha?

ODPOVĚĎ: Vaše otázka skrývá odpověď již v sobě. Ano, stavím se zcela rozhodně proti těmto myšlenkám v nejostřejším významu slova! Nejvyšší blažeností lidského ducha, který se stal dokonalým, je osobně vědomý život v čistě duchovní části stvoření, která se nazývá rájem, jakož i odtamtud osobně vědomé spolupůsobení v trvalém vývoji stvoření podle Boží vůle. Pokud by muselo nastat opětovné rozplynutí, bylo by celé lidské bytí, veškeré putování skrze všechny části stvoření zcela bezúčelné! To se však opět nedá sloučit s dokonalostí vůle Stvořitele.

Každý nakonec dojde také ještě k tomu, že rozplynutí hotového lidského ducha nemůže být nikdy pokrokem, nýbrž pouze strašlivým krokem zpět! Lidský duch bude se také v ráji ještě ve svých schopnostech trvale dál rozvíjet, avšak nikdy se nerozplyne. Protože putování a všechny k tomu patřící nutnosti vývoje mají jako konečný cíl sebeuvědomění k osobnímu „já“.

Rozplynutí stihne jen toho lidského ducha, který na své dráze skrze hmotnost následkem falešných názorů zbloudí, tedy ztratí pravou cestu a nenalezne ji zpět do oněch světlých výšin, odkud pochází. Pak zcela přirozeně, když jím obývaná světová část jde vstříc svému rozkladu, bude se svými hmotnými obaly rovněž rozložen a rozplyne se, přičemž také své osobně nabyté já jako takové ztratí. Přestává tím jako osobnost opět existovat. Toto rozplynutí je souznačné s věčným vymazáním ze zlaté knihy vědomého života, protože byl neschopný tím, že nehledal svou cestu do výšin.

Tento postup je zcela přirozené, samočinné dění, které se nazývá věčným zatracením. To nejstrašnější, co se může osobně vědomému lidskému duchu stát (přednáška: Poslední soud).

K výšinám se vyvíjející duch však stále více nabývá podoby Stvořitele a vchází v lidsky ideální postavě do říše čistě duchovní, aby tam stále silněji spolupůsobil ve stvoření. Dojít ještě výše je pro něj nemožné, taktéž to nelze nikdy přivodit skrze rozplynutí, které přece nemůže směrem vzhůru naprosto vůbec nastat; neboť pak by musela jeho cesta vést mimo stvoření a to nemůže! Mimo ně přichází pak Božské. Lidský duch je však duchovního složení, a nikoliv Božské povahy, které mu dává nezměnitelně ostrou, přirozenou a nepřekročitelnou hranici. Musí setrvat v duchovnu následkem svého původu, který v sobě nemůže doznat žádných změn a žádného stoupání k Božskému. V důsledku toho je buddhistická myšlenka, kterou hájí také mnozí okultisté v názoru, že v sobě nesou Božské, bezpodmínečným omylem. Člověk je tvor, stojí tedy ve stvoření a také navždy v něm musí zůstat. Každé jiné tvrzení ukazuje jen směšnou nafoukanost, kterou veškeré lidstvo přece tak trpí, a tím považuje nejfantastičtější a nejnepřirozenější věci za možné.

Buddhistická myšlenka nejvyšší blaženosti skrze opětovné rozplynutí namáhavě získaného osobního vědomého já má svůj počátek ve sklonu orientálců k pohodlnému rozjímání! Tento sklon se vplížil jako přání do náboženských názorů, které přece vždy nesou nějakou charakteristickou pečeť země svého původu.

Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2024