Doznívání k Poselství Grálu 1

od Abdrushina



Obsah

53. Proste, pak vám bude dáno!

Stále ještě je člověk v pochybnostech o formě modlitby. Chce to činit správně a nic při tom nezameškat. V nejpoctivějším chtění hloubá a nenalézá žádné řešení, které by mu dalo jistotu, že v tom nejde falešnou cestou.

Avšak hloubání nemá vůbec žádného účelu, ukazuje jen, že se snaží Bohu přiblížit opět jen svým rozumem, a toho nikdy nedosáhne; neboť tím zůstává Nejvyššímu vždy vzdálen.

Kdo do sebe správně přijal mé Poselství, tomu je jasné, že slova mají příliš úzké hranice, než aby ve svém druhu mohla vystoupit do světlých výšin. Jen city, které slova skrývají, stoupají dále vzhůru z hranic zformovaných slov, podle své síly, své čistoty.

Slova z jedné části platí jen jako ukazatele cesty, kteří ukazují směr, který záření cítění má použít. Druhá část slov vzbuzuje druh záření v člověku samotném, který zformované slovo využívá jako oporu a jako obal. Při modlitbě zamýšlené slovo zachvívá se zpětně v člověku, pokud je v sobě prožívá nebo se namáhá, aby je v sobě živě zformoval.

Při tomto vysvětlení vidíte před sebou vyvstávat již dva druhy modlitby. Jeden druh, který vystupuje z cítění ve vás, bez uvažování, v prožití samotném, které je tedy silným procítěním nějakého okamžiku, jež se ve zmohutnění teprve do slov ještě zahalí, a pak jiný druh, který uvažováním nejprve formuje slova a skrze tato slova zpětně působě se teprve snaží vyvolat odpovídající cítění, který tedy chce naplnit cítěním již zformovaná slova.

Není třeba říkat, který způsob této modlitby je silnější; neboť sami víte, že přirozenější je vždy také správnější. V těchto případech tedy ta modlitba, která vyvstane ve zmohutnění nečekaného cítění a teprve pak se snaží vtisknout do slov.

Předpokládejme, že vás zničehonic potká velmi těžká pohroma, která vámi otřese až do nejhlubšího nitra. Vaše srdce sevře strach o něco, co je vám milé. Pak vyvstává ve vás volání o pomoc ve vaší nouzi se silou, která rozechvěje tělo.

V tom vidíte sílu cítění, které je schopné vystoupat až do světlých výšin, pokud … toto cítění v sobě nese pokory plnou čistotu; neboť bez ní je všemu, co chce vystoupat, stanovena již na cestě zcela určitá hranice, i když to je mocné a plné síly. Bez pokory je zcela nemožné, aby mohlo proniknout až k čistotě, která v oblouku dálav světů obklopuje veškeré Božství.

Takové silné cítění je provázeno také vždy jen slovním zajíkáním se, protože jeho síla vůbec nedovolí, aby se nechala vtisknout do úzkých slov. Síla proudí daleko přes hranice všech slov, bouřlivě strhává překážky, které chtějí slova postavit v úzce omezené činnosti pozemského mozku.

Každý z vás to takto již někdy ve svém bytí prožil. Můžete proto pochopit, co tím chci říci. A to je ten cit, který máte mít při modlitbě, pokud očekáváte, že má být schopná vystoupit až do výšin čistého Světla, odkud k vám přicházejí všechna splnění.

Avšak nemáte se k výšinám obracet jen v úzkosti, nýbrž i čistá radost může ve vás vytrysknout se stejnou mocí, také štěstí i dík! A tento radostiplný druh vznáší se mnohem rychleji vzhůru, protože zůstává nezkalený. Strach velmi lehce zkalí vaši čistotu cítění a vytváří falešný druh. Příliš často je s tím spojena tichá výčitka, že se muselo právě vám stát to, co vaši duši tak těžce zasáhlo nebo dokonce zášť a to je samozřejmě nesprávné. To pak musí vaše volání udržovat dole.

Pro modlitbu však není nutné, abyste při ní formovali slova. Slova jsou pro vás, aby vám poskytla oporu ve vašem cítění, aby zůstalo pevně uceleno a neztratilo se v mnoha druzích.

Nejste zvyklí na to, abyste také jasně mysleli beze slov a prohlubovali se, aniž byste při tom ztráceli přímý směr, protože jste se sami o sobě stali skrze přílišné mluvení příliš povrchními a rozptýlenými. Vy potřebujete slova ještě jako ukazatele cesty a jako obaly, abyste určité druhy vašeho cítění tím udrželi pohromadě, abyste si to, co chcete vyjádřit v modlitbě, také jasně ve slovech představili.

Takový je způsob modlení, pokud popud k němu vyjde z cítění, tedy je-li to chtění vašeho ducha! To však u dnešních lidí nastává zřídka. Jen když je zasáhne nějaký mnohem silnější náraz skrze utrpení, radost nebo také tělesnou bolest. Dobrovolně, bez nárazu nedává si již nikdo námahu, aby tu a tam myslel někdy na Boha, dárce všech milostí.

Nyní se obraťme k druhému způsobu. Jsou to modlitby, které se provádějí ve zcela určitém čase, bez takovýchto pohnutek, jaké jsme nyní zmínili. Člověk si tím předsevzal modlit se. Je to promyšlená, zvláště chtěná modlitba.

Tím mění se také průběh. Člověk myslí nebo promlouvá určitá slova modlitby, která si sám sestavil nebo naučil. Obvykle jsou tyto modlitby chudé na city. Člověk příliš myslí na to, aby správně použil slova, a to samotné ho již odvrací od skutečného procítění toho, co pronáší nebo jen myslí.

Správnost tohoto výkladu poznáte hned na sobě samých, když se zamyslíte zpět a budete se pak jednou pečlivě zkoumat. Není lehké, do takových modliteb vkládat čistou citovost. Již sebenepatrnější nucení vysiluje, odvádí část soustředění pro sebe v požadavku.

Při tom se musí zformovaná slova ve vás samých teprve oživit, to znamená, že slova musí ve vás vyvolat ten druh cítění, který ve své formě označují. Průběh nejde pak z vnitřního vytrysknutí skrze zadní mozek do vašeho mozku předního, který podle těchto dojmů rychle k nim formuje slova, nýbrž přední mozek při tom nejprve začíná se svým formováním slov, která jsou pak zpětně působíce teprve přijímána zadním mozkem a musí být zpracována, aby odtud působil odpovídající tlak na nervový systém sluneční pleteně, která teprve v dalším průběhu může vyvolat slovům odpovídající cítění.

To všechno jde sice nesmírně rychle po sobě ve svém pořadí, takže se to pozorovateli jeví, jako by to probíhalo současně, avšak vzdor tomu nejsou tyto útvary tak plné síly, nejsou tak bezprostřední jako ty, které vznikají opačnou cestou. Nemohou proto mít také takový účinek a ve většině případů zůstávají cituprázdné. Už když denně opakujete stále znovu stejná slova, ztrácí pro vás sílu, stávají se zvykem a tím jsou bez významu.

Buďte proto v modlitbě přirození, lidé, buďte nenucení, nevyumělkovaní! Naučené stává se příliš snadno odříkáváním. Tím si vše jen činíte těžkým.

Když svůj den začínáte s opravdovým cítěním díku k Bohu, s cítěním díku jej i končíte, i když je to dík jen za poučení, kterého se vám v tento den dostalo v prožití, tak žijete dobře! Necháte-li každé dílo skrze píli a pečlivost povstat jako modlitbu díku, necháte-li v každém slově, které pronesete, zrcadlit lásku, kterou vám Bůh poskytuje, tak bude bytí na této zemi brzy radostí každému, který na ní smí žít.

Není to vůbec tak těžké a nevezme vám to žádný čas. Krátký okamžik upřímného cítění díku je mnohem lepší než naučené modlení trvající několik hodin, které přece svým cítěním nemůžete sledovat. Kromě toho bere vám takové vnější modlení jen čas pro opravdový dík v radostném činu.

Dítě, které své rodiče skutečně miluje, dokazuje tuto lásku ve své bytosti, skrze čin, a ne lichotivými slovy, která jsou v mnoha případech jen výrazem přítulné samolibosti, když ne dokonce požadavkem sobectví. Takzvaní mazlíci zřídkakdy za něco stojí a myslí vždy jen na sebe a na uspokojení vlastních přání.

Nejinak stojíte vy před svým Bohem! Dokazujte v činu, co mu chcete říct! —

Nyní tedy víte, jak se máte modlit, a stojíte už zase úzkostlivě před otázkou, co se máte modlit.

Jestliže k tomu chcete nalézt správný způsob, tak musíte nejprve odlišit modlitbu a prosbu. Učiňte rozdíl mezi modlitbou a prosbou! Nesnažte se stále označovat své prosby za modlitby.

Modlitba a prosba musí pro vás znamenat dvojí; neboť modlitba patří k uctívání, zatímco prosba k němu nemůže náležet, pokud se chcete skutečně řídit podle tohoto pojmu.

A to je zapotřebí, abyste se nyní konečně podle toho řídili a nemíchali všechno dohromady.

Dávejte sebe v modlitbě! To jediné chci k vám zvolat, a v těchto slovech sami máte také ono vysvětlení. Ve své modlitbě se odevzdejte Pánu, odevzdejte se mu cele a bez výhrad! Modlitba má být rozprostřením vašeho ducha u Božích nohou, v úctě, chvále a díku za vše, co vám ve své veliké lásce poskytl.

Je toho tak nevyčerpatelně mnoho. Nemáte pro to jen doposud ještě porozumění, ztratili jste cestu, která by vás to mohla nechat užívat v plném vědomí všech schopností vašeho ducha!

Pokud jednou k tomu naleznete tuto cestu v poznání všech hodnot mého Poselství, pak nezůstane vám více žádná prosba. Jen dík a chvála, jakmile pozvednete své ruce a svůj pohled vzhůru k Nejvyššímu, který se vám v lásce dává poznat. Pak stojíte v sobě trvale v modlitbě, nejinak, než jak to Pán od vás očekává; neboť ve stvoření si přece můžete vzít to, co potřebujete. Stůl je v něm přece prostřený v každý čas.

A skrze schopnosti svého ducha smíte z něj vybírat. Stůl poskytuje vždy všechno, co nutně potřebujete, a není třeba proseb, dáte-li si tedy jen námahu, pohybovat se správným způsobem v Božích zákonech!

To všechno je také již řečeno ve vám dobře známých slovech: „Hledejte, pak naleznete! Proste, pak vám bude dáno! Klepejte, pak vám bude otevřeno!“

Tato slova učí vás nutné činnosti lidského ducha ve stvoření, především také správnému použití jeho schopností. Ukazují mu zcela přesně způsob, jak se má se stvořením sžít, a ukazují mu také cestu, která ho při tom vede vpřed.

Tato slova nelze využívat jen všedním způsobem, nýbrž jejich smysl spočívá hlouběji, zahrnuje bytí lidského ducha ve stvoření podle zákona nutného pohybu.

Toto „Proste, pak vám bude dáno!“ poukazuje zcela jasně na mnou v přednášce „Koloběh záření“ označenou schopnost ducha, která ho podněcuje, aby pod určitým, nevyhnutelným tlakem něco chtěl nebo si přál, což pak ve svém záření ihned přitahuje stejnorodé, čímž je mu samočinně dáváno, co žádal.

Tento tlak přání má však vždy zůstat prosbou, nesmí se stát jednostranným požadavkem, jak je to žel každý člověk dneška již zvyklý dělat. Neboť zůstane-li prosbou, tak je v tom zakotvena pokora, a proto bude vždy skrývat dobro a dobro také přitahovat.

Ježíš zřetelně ukázal těmito slovy, jak má člověk stát, aby všechny samočinné schopnosti jeho ducha řídil po správné dráze!

Tak je to se všemi jeho slovy. Ta byla však žel vtlačena do úzkých okruhů lidského pozemského rozumu a tím zle zkřivena, a proto již více nebyla chápána a správně vykládána.

Neboť že tím není míněn styk mezi lidmi, bude snad každému lehce srozumitelné, protože stanovisko lidí přece ani tehdy ani dnes není takové, aby se u nich mohlo očekávat naplnění těchto pokynů.

Jděte k lidem a proste, nebude vám dáno nic. Klepejte, a nebude vám tam otevřeno! Hledejte mezi lidmi a jejich díly, a nenaleznete to, co hledáte! —

Ježíš také nemínil stanovisko lidí k Bohu osobně, za vynechání všech obrovských světů, které mezi nimi leží a které nelze odsunout stranou tak, jakoby neexistovaly. Nemínil tím také pouze živé Slovo, nýbrž Ježíš neustále mluvil z pramoudrosti a nikdy ji nevtěsnával do malého pozemského myšlení nebo poměrů. Viděl před sebou lidi stojící ve stvoření, když mluvil a volil svá slova všeobsáhle!

Tímto opomenutím, na to myslet, churaví však všechna podání, překlady a výklady textů. Bylo to vždy smícháno a provedeno s pozemsky malicherným lidským myšlením, tím zkřiveno a zkomoleno. A tam, kde chybělo pochopení, bylo k tomu přidáno z vlastního, což nikdy nemohlo splnit účel, i kdyby to bylo také ještě dobře míněno.

Lidské zůstane vždy malicherně lidským, Božské je však vždy všeobsáhlé! Tím bylo zle smícháno víno s vodou a nakonec z toho vzniklo něco zcela jiného, než jak to původně mělo být. Toho nesmíte nikdy zapomenout.

Také v „Otčenáši“ snažil se Ježíš prosbami v něm obsaženými v nejprostší formě obrátit chtění lidského ducha takovým směrem, aby si přál jen to, co je mu přínosné pro vzestup, aby se mu tohoto dostalo ze stvoření.

Nespočívá v tom žádný rozpor, nýbrž to byl nejlepší ukazatel cesty, spolehlivá opora pro každého lidského ducha tehdejší doby.

Člověk dneška však potřebuje celou svou slovní zásobu, kterou si mezitím vytvořil, a použití všech pojmů, které z toho vznikly, pokud mu má být ukázána cesta ze zmatku jeho rozumového mudrlantství.

Proto musím vám, lidem dnešní doby, nyní dávat dalekosáhlá vysvětlení, která ve skutečnosti říkají přesně opět totéž, jen vaším způsobem!

Tomu se naučit je nyní vaší povinností; neboť jste se stali znalejšími stvoření! Dokud nebudete nyní ve vědění plnit povinnosti, které vám ukládají schopnosti vašeho ducha k vývoji, dotud nemáte také žádného práva prosit!

Avšak věrným plněním povinností ve stvoření dostane se vám vzájemným působením všeho, a nebude již žádného důvodu k nějaké prosbě, nýbrž pak ve vaší duši ještě svobodně vytryskne jen dík tomu, který vás ve všemoudrosti a lásce každodenně stále znovu bohatě obdarovává!

Vy ubozí lidé, kéž byste se dovedli konečně správně modlit! Skutečně modlit! Jak bohaté by pak bylo vaše bytí; neboť v modlitbě spočívá to nejvyšší štěstí, které vás může potkat. Pozvedá vás nesmírně vysoko, takže cit štěstí vámi oblažuje protéká. Kéž byste se dovedli modlit, lidé! To je nyní mé přání pro vás.

Pak se ve svém malém myšlení již více neptáte, ke komu se máte a smíte modlit. Je jen Jeden, jemuž smí být zasvěceny vaše modlitby: BŮH!

V posvěcených okamžicích přibližujte se k němu s posvátným cítěním a rozprostřete před ním všechno to, co váš duch může za dík přinést! Jen na něj samotného obracejte se v modlitbě; neboť jemu jedinému náleží dík a jemu jedinému náležíš ty sám, člověče, protože jsi mohl také povstat skrze jeho velikou lásku!

Když však máš prosby, pak se můžeš obrátit na jeho Syny, na Ježíše Krista nebo na Imanuele. Avšak nemáš nikdy povyšovat prosbu na modlitbu; neboť modlitba náleží jedině Pánu!

Doznívání k Poselství Grálu od Abdrushina


Obsah

[Poselstvi Grálu od Abdrushina]  [Doznívání I a II]  [Odpovědi na otázky]

kontakt

Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2017