Doznívání k Poselství Grálu 2

od Abdrushina



Obsah

7. Duchovní úrovně I

Pro všechny, kteří mé Poselství již správně přijali, jen pro ně nastal nyní čas, abych opět o něco dále rozvinul obraz stvoření, aby se tím rozšířilo jejich vědění.

Budete tím zasvěceni do vyšších poznání, jaká doposud lidem nebyla dána, protože by je nepochopili, poněvadž byli duchovně ještě příliš nehotoví k tomu, aby je mohli přijmout. A sám ze sebe nemohl člověk nikdy tohoto poznání dosáhnout.

To musí být dáno shůry jako milost ze Světla! Doposud jsem již často mluvil o prastvořených, kteří působí v prastvoření, v čistě duchovní říši.

Místo čistě duchovní mohl jsem stejným právem použít také výraz vysoce duchovní a plně duchovní, stejně tak je označit za nejvyšší duchovní. Všechno by to bylo správné.

Zvolil jsem však slovo čistě duchovní s ohledem na nejčistší duchovnost, která se tam mohla zformovat. Je to to nejčistší a tím i nejsilnější z duchovna, které je uzpůsobeno být pod nejvyšším tlakem Světla, který duchovno jako duchovně jsoucí vůbec může snést, být plně vědomým a vědomě také zůstat působit.

V uvědomění se povstala pak současně také již forma, aniž by napřed prošla pomalým utvářením, jak to bylo nutné v hlouběji ležících, ještě dále ochlazených a tím hutnějších a také pomaleji se pohybujících kruzích tohoto stvoření.

Poté, co se to nejsilnější, nejčistší z duchovna ihned mohlo zformované uvolnit a zůstat v nejbližší blízkosti Božské úrovně, pevně zadržováno její silnou přitažlivostí v tlaku Světla, bylo to ostatní tímto tlakem zatlačeno dál, protože nebylo schopné odolat a tomuto příliš silnému tlaku muselo ustoupit, jakmile se z něj to nejsilnější stalo formou. Formou rozličného druhu, jako forma lidí, zvířat, rostlin, vody, ohně, vzduchu a země, všechno samozřejmě trvale duchovní.

Ještě dále zatlačený, bez formy zůstávající duchovní druh mohl se ve větším vzdálení se od Světla ještě více ochladit a tím také povstal opět nový svět; neboť v ochlazení mohlo se opět zformováním uvolnit to, co se nyní ve zbytku duchovna tentokrát uplatňovalo jako nejsilnější, aby jsouc vědomé působilo v této ochlazené úrovni.

Tato druhá úroveň, jakož i první, nejvyšší, má ještě v sobě mnohá odstupnění, která se vytváří podle rychlosti jejich možnosti uvědomění, s níž se formovaly.

Rozdílnosti mezi nimi nastaly opět také ve stejnorodosti se ještě vyskytujících odlišnostech, ve více nebo méně silné schopnosti snášet blízkost tlaku Světla.

Také v tom jsou tedy ještě jemné odlišnosti. Každá úroveň určité stejnorodosti má proto ve svých hranicích přesto ještě mnohé kruhy, které nejvyššímu bodu této příslušné úrovně stojí blíže, nebo mohou působit až dále od něj.

Jsou to často sotva znatelné přechody, které se tímto způsobem táhnou bez přerušení skrze celé stvoření a dávají nádherné, nepřerušené spojení pro průtok síly Světla, stupně, jak je také můžeme nazvat, které však navzdory své jemnosti nelze nikdy směrem vzhůru překonat, pokud k tomu nebyla dosažena odpovídající síla podstaty ve stejném druhu!

Avšak vyvinutí lidští duchové, k nimž patří pozemští lidé, nemají svůj původ ani ve výše uvedené první ani ve druhé souhrnné duchovní úrovni, nýbrž mají původ v poslední sraženině z duchovna, která v sobě nenese tolik síly, aby se mohla vědomě zformovat ve druhé úrovni ducha.

Nemohla se tam také udržet, protože tlaku Světla také na tomto již vzdáleném místě nemohla již více odolávat, poté co se uvolnila a zformovala ta část, která v této druhé úrovni k tomu byla schopná. Tak musela zbývající část jako poslední sraženina ustoupit ještě dál, do ještě hlubší možnosti ochlazení.

Avšak také ani zde jí jakožto nejslabší části a poslední sraženině duchovna nebylo možné, aby sama přišla k vědomí, aniž by k tomu obdržela podnět zvenčí. Z tohoto důvodu to zůstaly jen zárodky lidského ducha, sice schopné vývoje a skrze svůj duchovní druh také s touhou po tom jej naplnit, avšak ne tak silnou, aby se samy ze sebe probudily a aby se jsouce vědomými zformovaly.

Duchovní druhy rostlin, zvířat a všeho ostatního se zde v této poslední sraženině ještě mohly zformovat a vytvořit nádherné zalidněné krajiny; neboť k tomu není třeba síly osobního vědomého jako u tvorů lidského duchovna, kteří mohou vzniknout jen ze zcela zvláštního druhu duchovna, který v sobě nese vlastní chtění, tím je tedy jiného duchovního druhu než ten, ze kterého jsou schopny se zformovat rostliny a zvířata.

Teprve tam je tedy původ pozemského lidského ducha jako takového ve velkém stvoření, tam povstal a je také ráj až ke zdokonalení vyvinutých se lidských duchů, tedy úroveň jejich vlastního východiska a současně jejich návratu ve zdokonalení!

Viděno seshora dolů, leží v nesmírné hloubce, avšak viděno ze země směrem vzhůru přesto v nevýslovné výši; neboť daleko se rozkládají úrovně hmotnosti, které jsou rovinami vývoje a polem působení lidských duchů.

Tato neschopnost moci se ze sebe probudit dokonce ani na tomto nejkrajnějším, od Světla nejvzdálenějším místě posledního opěrného bodu duchovna nutí tyto duchovní zárodky následovat niternou touhu po vývoji a jít ještě dále, aby v putování skrze stále více vzdálené jemné a hrubé hmotnosti se pomalu vyvíjely k duchovnímu uvědomění, protože tření a nárazy jejich hutností a tíže přispívají a nutí k probuzení a zesílení.

To je přibližný obraz vzniku vašeho lidského ducha.

Doposud jsem vždy hovořil o prastvořených a vyvinutých, nezmínil jsem se však o stvořených! Bylo by to příliš mnoho pro lidi, dokud ještě důkladně neznají mé Poselství nebo je ještě do sebe skutečně nepřijali; neboť jen prostým čtením není v případě živoucího Slova Poselství nic vykonáno. Ono požaduje bdělého ducha a již od počátku bezpodmínečně to největší chtění v úsilí ke Světlu.

Jedině pro takovéto vážně přijímající a prosící dávám rozšíření pohledu do divuplného stvoření, které jakožto Boží dílo v jasné velikosti s působením nejdokonalejších a tím nezvratných samočinných zákonů je kolem vás.

Je dost nepříjemné vědět, jakým nedůstojným způsobem se pozemské lidstvo již po tisíciletí namáhá to nejcennější co má, ano, co je teprve činí lidmi, tedy ducha v sobě zkázonosně omezit a potlačit, takže se pozemský člověk nyní dokonce již stydí mluvit někdy o něčem duchovním, stydí se přiznat duchovní prožitek, avšak je přímo bolestné stále znovu prožívat, že lidé považují tuto tak dobrovolně vynucenou omezenost v neuvěřitelně směšně působící hlouposti ještě za chytrost, ba dokonce za učenost!

Při tom je jen jedna útěcha: vědění o obratu těchto věcí, který je nyní již tak blízko, jak by to nikdo netušil ani nevěřil, a vědomost o skutečnosti, že jedna část těchto stejných lidí bude se pak zahanbeně ohlížet nazpět, na dobu hanebného zbloudění, kterým se velmi vzdálili svému skutečnému lidství a lidské důstojnosti, zatímco ta druhá část pak již více nepřipadá v úvahu; neboť již více nebude existovat.

Jen s výhledem na to půjdu ještě dál ve svých vysvětleních. Protože jsem hovořil o prastvořených, bylo zřejmé to, že bych měl také ještě podat zprávu o stvořených; neboť jinak bych uvedl prostě jen stvořené a vyvinuté.

Chci však pro lidského ducha závoj poodhalit dál, poté co jsem mu již dal zcela zhuštěný obraz o cestě Světla až k němu, kterou prošlo při každé světlé pomoci s různými zakotveními, aby nakonec bylo těmito malými pozemskými lidmi s jejich rouhavou domýšlivostí odmítnuto a pozemsky zavražděno, jak se to doposud vždy dělo.

Třeste se proto, když vás nyní všemohoucnost Boží volá k soudu!

Sice k vám již často sestupovaly zvěsti z úrovní, které jsem dnes uvedl, avšak vy jste z nich přijali jen ubohé zlomky a zformovali je podle svého lidského způsobu, takže tato podání lze nalézt pouze jako zle zkomolené úlomky v legendách a v básních. Zmatené a v líčení podle zákonů stvoření nemožné, propletené s nejrůznějším čistě pozemským děním … stala se z toho směs, která se vám zdá být vznešená, a přece se jeví vůči Pravdě směšně a může být omluvena jen vaší nevědomostí.

Před mým Poselstvím zaslechli lidé tu a tam již o existenci takových úrovní, avšak nedovedli je rozeznat, protože jim o nich chybělo jakékoliv skutečné vědění, a proto povstaly v obvyklé domýšlivosti lidského chytráctví nejnemožnější výtvory.

Je již pochopitelné, že vážní lidé nad tím kroutili hlavou a drželi se od toho v přiměřené vzdálenosti, zatímco mezi snílky a fantasty vznikalo zhoubné zbloudění, zcela nehledě k tomu, že se v tom převážně mnozí malí a posedlí velikášstvím snažili bez námahy se vyšvihnout, aby alespoň jednou mohli ukojit tento na nich vždy lpící chorobný sklon chtít se bez námahy uplatnit!

Odporné jemnohmotné bahno bylo všechno to, co z toho povstalo, lidským duchům stalo se to velmi nebezpečné, protože jim to bránilo, aby mohli neovlivněně přijmout Pravdu, a tak nepoznali pravou cestu ke vzestupu! Otálení stane se však záhubou velmi mnohým lidem, kteří by se jinak mohli před ní zachránit.

Avšak navzdory všemu, to je nakonec přece vlastní a svobodná vůle a následek jím samým vytvořené lenosti ducha každého jednotlivce, který se tím sám zdržuje od poznání a v soudu musí s tímto Božím zákonem zahynout jako neupotřebitelný.

Kdo se jen trochu namáhá, musí velmi brzy v cítění jasně rozeznat Pravdu od smyšlenky.

Vezměme si pověst o Parsifalovi! Od této malé země vycházeje v myšlení snaží se člověk vyzkoumat a něco o Parsifalu nalézt, aby objevil původ, vznik této pověsti.

Snad pozemským básníkům tanuly na mysli pozemské osoby, které daly zevní podnět k formě básní, avšak mnohé při své práci čerpali v duchovním prohloubení nevědomě z pramene, který sami neznali. Protože však nakonec opět pilovali svým rozumem a snažili se to tím učinit pozemsky krásným a lehce srozumitelným, bylo i to málo, co k nim mohlo přitéct z neznámých úrovní, vtěsnáno do hrubohmotnosti, zmenšeno a zkomoleno.

Zvláště o tom něco vysvětlovat se nevyplatí. Já dávám skutečnost a každý člověk si z toho může pro sebe vzít to, co je jeho duch schopen přijmout.

Avšak je nutné předem poukázat na něco, co mnohým musí vyjasnit nesčetné omyly, a těm, kteří mohou být zasvěceni do vyšších poznání, se mnohé usnadní, protože se tím mohou ihned od začátku přenést přes všechno falešné, co se na zemi zahnízdilo.

Ve skutečnosti existuje hrad, kde Amfortas dlel a nějaký čas tam byl nejvyšším strážcem. V tomto hradu je nádoba, nazývaná „Grál“, která je věrně střežena rytíři. Tam také kdysi skutečně došlo k pádu Amforta a zaslíbení velkého Pomocníka.

Avšak to nebylo ani na zemi, ani to nebyl vznešený hrad Světla v prastvoření, kde se to událo.

Hrad, z něhož sem bylo zvěstováno, nalézá se také dnes ještě jako nejvyšší bod na úrovni, ve které mají pole své působnosti stvoření. Ti ve svém nejčistším chtění a uctívání Boha vytvořili jen napodobeninu hradu Světla, který z nejvyššího místa v prastvoření září dolů a jakožto skutečný hrad svatého Grálu tvoří také výchozí bránu ze sféry Božského záření.

V této hlouběji ležící napodobenině působil kdysi Amfortas a zřítil se, když podlehl zlému vlivu Lucifera, který se z hlubin vyšvihl až k němu. Jeho chybou bylo, že tento vliv krátký čas následoval snaže se oddat pohodlnému užívání hrdého života rytíře.

Tím vystoupil z rovnováhy nutného pohybu své úrovně, který nutí prazákon stvoření samočinně dodržovat toho, kdo chce setrvat na stejné výši. Nakrátko se dostal do stavu klidu a vytvořil tím brzdící mezeru v proudění síly Světla.

Tak byl jeho pád nevyhnutelný a strhl ho dolů. Mezera stala se ranou, kterou nesl. Na úpěnlivé prosby věrného rytířstva bylo již dříve zvěstováno o příchodu pomáhajícího Čistého, který může zkáze učinit přítrž.

A Parsifal splnil zaslíbení při putování všemi světovými částmi, jako splnil všechna zaslíbení, která kdy byla tvorům celého stvoření kdysi dána. Avšak splnění bylo zcela jiné, než je oznámeno v básních.

Toto vylíčení stvoření přináší také v tomto plné vysvětlení a odděluje všechno doposud falešné.

Jsou to tedy jen části jedné zprávy z napodobeniny hradu Světla, které mohly proniknout až k prohloubeným duchům těchto pozemských básníků a být jimi přijaty během jejich práce, avšak ne ze světlého hradu Grálu samotného; neboť tam by bylo nemožné Parsifala teprve zvěstovat, protože Parsifal byl a je prvním v celém stvoření, teprve z něj mohlo celé stvoření povstat. On je částí Božího Ducha Imanuele, zakotvenou do čistě duchovního, aby čistě duchovní vytvořil.

Z jeho světelného záření povstali nejprve prastvoření, s nimi také hrad a všechno, co se zformovalo. Nemohl být tedy nikomu teprve zaslíben, protože on sám byl první a všechno ostatní mohlo být teprve po něm. Kromě něj nebyl nikdy nikdo králem svatého Grálu!

Z tohoto důvodu musel být také zcela samozřejmě onen hrad, o kterém mluvil básník, hlouběji než skutečný hrad Grálu, protože Parsifal potom později ještě procházel svět, aby jej osvobodil od zlého vlivu Lucifera a jeho samotného spoutal kvůli Boží říši tisíce let ve hmotnosti.

Tak přišel při svém putování skrze všechny světové části také k onomu hradu, který je v básni vylíčen falešně. Avšak vstoupil tam jako král svatého Grálu, kterým od počátku je a věčně zůstává, protože on sám pochází ze Světla. Avšak nezůstal tam, nýbrž dosadil za Amforta nového nejvyššího strážce pro nádobu, kterou chovají v úctě jako obraz svatého Grálu.

Ve svatém hradě Světla, který obklopuje samotný Grál, je selhání jeho strážce zcela nemožné, protože tam zůstává přítomen Parsifal, v němž je zakotvena bezbytostná část samotného Světla, která byla z Imanuele vedena dolů Prakrálovnou Elisabeth při Božích slovech: Budiž Světlo!

Doznívání k Poselství Grálu od Abdrushina


Obsah

[Poselstvi Grálu od Abdrushina]  [Doznívání I a II]  [Odpovědi na otázky]

kontakt

Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2017