Ve Světle Pravdy

Poselství Grálu od Abdrushina



Obsah

31. Moderní duchověda

Moderní duchověda! Co všechno se shromažďuje pod tímto praporem! Co všechno se tu společně nachází a co se tu také vzájemně potírá! Je to rejdiště vážného hledání, malého vědění, velkých plánů, ješitnosti, hlouposti, často také vychloubačnosti, a ještě více bezohledného obchodování. Z tohoto zmatku nezřídka vykvétá závist a neomezená nenávist, která se nakonec uvolňuje v záludné pomstychtivosti nejnižšího druhu.

Při takových poměrech není přirozeně překvapivé, když mnoho lidí celému tomu šílenému konání a řádění uhne z cesty, s odporem, jakoby se měli otrávit, pokud by s tím přišli do styku. Nemají také takovou nepravdu; neboť nesčetní přívrženci duchovních věd neukazují ve svém chování vskutku nic vábivého, o to méně přitažlivého, nýbrž všechno u nich napomíná každého jiného člověka spíše k největší ostražitosti.

Je to zvláštní, že celá oblast takzvané duchovědy, kterou zlomyslní nebo nevědomí často zaměňují s duchařskou vědou, platí ještě dnes za jakýsi druh svobodné země, kterou se kdokoliv se svým založením a nešvary smí neomezeně, ano i nespoutaně a beztrestně prohánět.

Za takovou je považována. A přece zkušenosti poučily již velmi mnohé, že tomu tak není!

Nesčetní průkopníci v této oblasti, kteří byli natolik lehkomyslní, aby se odvážili několik kroků vpřed pouze s domýšlivým věděním, stali se bezmocnou obětí své vlastní neopatrnosti. Smutné je při tom to, že všechny tyto oběti padly, aniž by se tím lidstvu poskytlo alespoň to nejmenší!

Každý takovýto případ měl by přece být skutečným důkazem o tom, že nastoupená cesta nebyla správná, protože přinesla jen škodu a dokonce i zkázu, nikdy však žádné požehnání. Avšak se zvláštní houževnatostí se tyto nesprávné cesty udržují a stále znovu přináší nové oběti; nad každým práškem nově objevené samozřejmosti v mocném stvoření zvedá se velký pokřik a píší se nesčetná pojednání, která musí mnohé vážně hledající lidi odstrašit, protože je v nich jasně patrné jen nejisté tápání.

Celé dosavadní bádání lze ve skutečnosti nazvat spíše nebezpečnou hříčkou s dobromyslným pozadím.

Do oblasti duchovědy považovanou za svobodnou zem nelze nikdy beztrestně vstoupit, dokud předem nevyhoví a neporozumí duchovním zákonům v jejich úplném rozsahu. Každé vědomé nebo nevědomé postavení se proti, to znamená totéž co „nedodržení“, což je souznačné s přestoupením, musí v nevyhnutelném vzájemném působení zasáhnout troufalce, svévolníka nebo lehkomyslníka, který jich přesně nedbá nebo dbát nedovede.

Chtít prozkoumat nepozemské s pozemskými prostředky a možnostmi není nic jiného, než když by se s pozemskými nebezpečími neobeznámené a nerozvinuté dítě postavilo do pralesa a ponechalo by se samotné tam, kde jen člověk vyzbrojený odpovídajícím způsobem ve své plné síle a s veškerou ostražitostí může mít vyhlídku, že projde beze škody.

Moderním duchovědcům při jejich nynějším způsobu práce se nevede jinak, i když se domnívají, že to myslí tak vážně a odvažují se mnohého skutečně jen kvůli vědomostem, aby tím lidem pomohli přes hranici, kterou již dlouho v očekávání oťukávají.

Jako děti stojí tito dnešní badatelé ještě před ní bezmocní, tápající, neznalí nebezpečí, jež se jim každým okamžikem valí vstříc nebo se může skrze ně rozlít na jiné lidi, když jejich tápajícími pokusy prorazí trhlinu do přirozeného ochranného valu nebo otevřou dveře, které by pro mnohé bylo lépe nechat zavřené.

Toto všechno může být nazváno jen lehkomyslností, nikoliv odvahou, dokud ti, co chtějí pronikat vpřed, přesně nevědí, že všechna možná nastávající nebezpečí mohou ihned bezpodmínečně zvládnout, nejen za sebe, nýbrž i za druhé.

Nejnezodpovědněji si počínají „badatelé“, kteří se zabývají pokusy. Na zločin hypnózy bylo již několikrát upozorňováno.*(Přednáška č. 35: Zločin hypnosy) Badatelé, kteří dělají pokusy ještě jiného druhu, dopouštějí se politováníhodné chyby, že oni sami nevědomí – neboť jinak by to zajisté nedělali – přivádí jiné, velmi citlivé nebo mediálně založené lidi buď do magnetického nebo zcela hypnotického spánku, aby tím objasnili tělesně neviditelné vlivy „onoho“ světa v naději, že budou moci takto ledacos slyšet a pozorovat, co při plném denním vědomí příslušné pokusné osoby není možné provést.

Nejméně v devadesáti pěti případech ze sta vydávají tím takové lidi velkému nebezpečí, jemuž ještě nemohou čelit; neboť každý druh umělého napomáhání k prohloubení je spoutáním duše, skrze které je jí vnucena citlivost, která jde dále, než by připustil její přirozený vývoj.

Následkem toho je, že taková oběť pokusů náhle stojí duševně v oblasti, ve které je vlivem umělého napomáhání zbavena své přirozené ochrany, nebo pro níž svou přirozenou ochranu nemá, která může vzniknout jen vlastním, vnitřně zdravým vývojem.

Takovéhoto politování hodného člověka je třeba si představit, jako by stál nahý přivázán ke kůlu, nastrčen daleko jako návnada v nebezpečné krajině, aby k sobě přilákal tamní ještě neznámý život a působení, dokonce ho nechal na sebe působit, aby tím mohl podat zprávu nebo aby se také jiným jeho pomocí zviditelnily různé účinky, když poskytl určité pozemské složky ze svého těla.

Takováto pokusná osoba je schopna dočasně sdělovat přihlížejícím skrze spojení, které její dopředu tlačená duše musí udržovat s pozemským tělem všechno, co se děje, jako přes telefon.

Je-li však při tom toto tak uměle předsunuté stanoviště napadeno, tak není schopna se kvůli nedostatku přirozené ochrany bránit, je bezmocně vydána napospas, protože byla přispěním jiných uměle posunuta do oblasti, do níž podle svého vlastního vývoje ještě nebo vůbec nepatří. Avšak takzvaný badatel, který ji tam z vědychtivosti vnutil, může jí pomoci právě tak málo, protože on sám je tam, odkud nebezpečí přichází, cizím a nezkušeným, a proto není schopen udělat nic k jakékoliv ochraně.

Tak dochází k tomu, že se z badatelů stávají zločinci, aniž by chtěli a aniž by je za to mohla stíhat pozemská spravedlnost. To však nevylučuje, aby duchovní zákony nezapůsobily s plnou ostrostí svého vzájemného působení a badatele k jeho oběti nepřipoutaly.

Tak mnohá pokusná osoba utrpěla jemnohmotný útok, který se buď časem, často také rychle nebo i ihned projevil hrubohmotně-tělesně, takže následovala pozemská nemoc nebo smrt, čímž však ještě není duševní škoda odstraněna.

Pozorovatelé, kteří se nazývají badateli, nutí své oběti do neznámých oblastí, stojí během takovýchto nebezpečných pokusů ve většině případů v dobrém pozemském úkrytu pod ochranou svého těla a denního vědomí.

Zřídka bývá to tak, že se podílí na nebezpečí spolu s pokusnou osobou tak, že na ně nebezpečí takto ihned přechází. Avšak později, v okamžiku jejich pozemské smrti, přechodu do jemnohmotného světa, musí skrze své spoutání s oběťmi v každém případě tam, kam tyto byly snad strženy, aby teprve společně s nimi pozvolna mohli opět stoupat.

Umělé vytlačování duše do jiné oblasti nemusí být chápáno vždy tak, že duše vystoupí z těla a odtud se vznese do jiné sféry. Ve většině případů zůstává klidně v těle. Stává se jen magnetickým nebo hypnotickým spánkem nepřirozeně citlivá, takže přijímá mnohem jemnější proudy a vlivy, než by tomu bylo možné v jeho přirozeném stavu. Je samozřejmé, že v tomto nepřirozeném stavu není v plné síle, kterou by jinak měla, pokud by došla sama tak daleko vnitřním vývojem a tím by stála na této nové, jemnější půdě pevně a jistě a veškerým vlivům by mohla postavit rovnocennou sílu. Z tohoto nedostatku zdravé plné síly přichází vyumělkovaná nerovnost, která musí způsobovat poruchy. Bezpodmínečným následkem toho je zkalení všech vjemů, čímž vzniká zkomolení skutečnosti.

Příčinu k falešným zprávám, k nesčíslným omylům dávají vždy jen opět badatelé sami svým poškozujícím napomáháním. Proto dochází také k tomu, že v mnoha „prozkoumaných“ věcech z okultních oblastí, které již jsou k dispozici, je tak mnohé, co nechce souhlasit s přísnou logikou. Je v nich obsaženo nespočet omylů, které doposud ještě nebylo možné jako takové poznat.

Na těchto zjevně falešných cestách se nedosáhne ani toho nejmenšího, co by mohlo mít pro lidi alespoň nějaký užitek nebo požehnání.

Užitečné může být lidem ve skutečnosti jen něco, co jim pomůže vzhůru nebo alespoň k tomu ukáže cestu. Avšak toto všechno je při těchto pokusech předem a navždy úplně vyloučeno! Umělým napomáháním je badatel někdy přece však schopen nakonec některého citlivého nebo mediálního člověka vytlačit ven z hrubohmotného těla do jemu nejblíže ležícího jemnohmotného světa, avšak nikdy o vlásek výše než tam, kam tento svým vnitřním uzpůsobením stejně patří. Naopak, umělým napomáháním není schopen ho přivést ani tam, nýbrž vždy jen do všemu pozemskému nejbližšího okolí.

Toto pozemskému nejbližší okolí může však skrývat jen to z onoho světa, co je ještě těsně pozemsky vázáno, co zůstává připoutané k zemi svou méněcenností, neřestí a vášní.

Přirozeně se dočasně zdržuje také v tomto okolí tu a tam něco více pokročilého. Nelze to však vždy očekávat. Vysoké nemůže se z čistě přírodně-zákonitých důvodů tam nalézat. Spíše by svět vykolejil, nebo ... musela by být v člověku půda k zakotvení Světla!

Že by se toto však mohlo nacházet v pokusné osobě nebo také v tápajícím badateli, lze jen stěží přijmout. Tudíž dál přetrvává nebezpečí a bezúčelnost všech pokusů.

Jisté je také to, že něco skutečně vyššího nemůže přijít do blízkosti média, tím méně je schopno skrze ně mluvit bez dalece rozvinutého člověka, jehož přítomnost všechno hrubší očišťuje. Materializace *(zhmotnění) z vyšších kruhů nepřichází rovněž vůbec v úvahu, nejméně u oblíbených žertovných her s klepáním, pohyby předmětů a podobně. Propast je k tomu příliš velká, než aby se dala beze všeho překlenout.

Všechny tyto věci mohou být vykonávány přes média takovými obyvateli onoho světa, kteří jsou se hmotností ještě velmi těsně spojeni. Kdyby to bylo možné jinak, tedy, že by se mohli vysocí duchové tak lehce spojit s lidstvem, tak by Kristus přece neměl zapotřebí stát se člověkem, nýbrž by mohl splnit svůj úkol bez této oběti.*(Přednáška č. 14: Vykupitel) Lidé dneška však dozajista nejsou duševně výše vyvinutí než za pozemského času Ježíšova, takže je nepřijatelné, aby spojení se Světlem bylo dosaženo snadněji než tehdy.

Teď ovšem duchovědci namítnou, že v první řadě sledují účel zjištění života na onom světě, zejména následného života po pozemské smrti, a že při nynějších všeobecně panujících pochybnostech je potřeba mít velmi silné a mocné zbraně, tedy pozemsky hmatatelné důkazy, aby se do obranných pozic odpůrců prolomily trhliny.

Toto zdůvodnění však nijak neomlouvá to, že si s lidskou duší klidně zahrávají stále znovu a znovu tak lehkovážným způsobem! Kromě toho není žádné naléhavé nutnosti, chtít bezpodmínečně přesvědčovat zlovolné odpůrce! Je přece známo, a také to vyplývá z Kristových výroků, že by tito nebyli ochotni uvěřit, i kdyby přišel anděl přímo z nebe, aby jim zvěstoval Pravdu. Právě po jeho odchodu by tvrdili, že to byl snad davový klam smyslů, avšak ne anděl, nebo by použili jiné výmluvy. A kdyby byl přinesen někdo nebo něco, co by zůstalo pozemským, tedy by opět nezmizelo nebo se nestalo neviditelným, byly by tu opět jiné výmluvy, protože by to připadalo příliš pozemské právě těm, kteří nechtějí věřit v onen svět. Nezalekli by se toho, aby takový důkaz označili za podvod, člověka za blouznivce, fanatika nebo za podvodníka. Ať by to bylo příliš pozemské či nepozemské nebo také obojí dohromady, vždy by měli co vytknout a o čem pochybovat. A když by si již jinak nevěděli rady, házeli by pak špínu, přešli rovněž k silnějším útokům a neštítili by se ani násilností.

Aby se tito lidé takto přesvědčovali, k tomu nejsou potřeba oběti! O to méně však pro takzvané stoupence. Tito se ve svém zvláštním druhu domýšlivosti domnívají, že mohou pro svou poněkud nejasnou a fantastickou víru klást na život na onom světě určité požadavky tím, že z této strany musí něco „vidět“ nebo „zažít“. Očekávají od svých vůdců z onoho světa znamení jako odměnu za svou poslušnost. Přímo směšně působí při tom často samozřejmá očekávání, která je obklopují, jakož i příliš vědoucí, dobromyslně odpouštějící úsměv jako výraz pro jejich vlastní nevědomost. Je to jed, chtít těmto masám ještě poskytovat nějaká představení; neboť se domnívají, že ví tak mnohé, a tyto pokusy neznamenají pro ně o mnoho více než zasloužené hodiny zábavy, při kterých se obyvatelé onoho světa mají stát varietními umělci.

Odhlédněme však jednou od těchto velkých pokusů a povšimněme si malých, jako jsou posunování stolků. Tyto nejsou nikterak tak neškodné, jak je to myšleno, nýbrž ve své nesmírně snadné možnosti rozšíření spočívá velmi vážné nebezpečí!

Každý měl by být před tím varován! Vědoucí se musí s hrůzou odvrátit, když vidí, jak povrchně je s těmito věcmi zacházeno. Jak mnoho stoupenců se snaží své „vědění“ v mnoha kruzích uplatnit tím, že podporují pokusy s posunováním stolků nebo s úsměvem či tajuplným šuškáním zatahují do rodin téměř až hračkářská cvičení s písmeny a sklenicemi nebo nějaké jiné pomůcky, které při lehkém položení ruky ukazují na různá písmena nebo se k nim sunou, a tak tvoří slova. S příšernou rychlostí se to vše rozvíjí až ke společenským hrám, kde se to provozuje za smíchu, vtipkování a někdy i příjemného děsu.

Denně pak v rodinách usedají starší i mladší dámy společně ke stolečku, nebo také samostatně nad kusem papíru s napsanými písmenky, která, pokud možno, musejí být ještě nakreslená ve zcela určité formě, aby tím nechyběl fantazii podněcující hokus pokus, který je navíc při tom zcela zbytečný; neboť by to šlo i bez něj, jestliže má dotyčná osoba k tomu jen trochu sklon. A těch je bezpočet!

Moderní duchovědci a vůdci okultních sdružení se z toho radují, protože se přece při tom vytváří skutečná slova a věty, a navíc aniž by ten, kdo vykonává pokus, na ně vědomě nebo nevědomě myslel. Tím musí být přesvědčen a zvětšuje počet stoupenců „okultismu“.

Spisy okultních směrů na to odkazují, řečníci se toho zastávají, vyrábí a prodávají se pomůcky, které veškerý tento zlořád usnadňují, a tak se téměř celý okultní svět stává dobře pracujícím přisluhovačem temna v poctivém přesvědčení, že je tím knězem Světla!

Tyto děje samotné ukazují již úplnou nevědomost, která v okultních snahách tohoto druhu spočívá! Ukazují, že nikdo ze všech těchto lidí není skutečně vidoucí! Jako důkaz opaku nesmí však platit to, když se nějaké dobré médium z počátku odsud někdy rozvinulo, nebo spíše, což je i správnější, když bylo dobré médium do toho na začátku zataženo.

Ti nemnozí lidé, kteří k tomu byli předurčeni, mají ve svém vlastním přirozeném vývoji zcela jinou a každý stupeň precizně střežící ochranu, které se jiní netěší. Tato ochrana účinkuje však také jen při přirozeném, vlastním vývoji, bez jakéhokoliv umělého napomáhání! Protože právě jen ve všem přirozeném spočívá ochrana jako samozřejmost.

Jakmile v tom dochází k sebemenšímu napomáhání, ať již formou cvičení osoby samotné nebo z jiné strany vlivem magnetického spánku nebo hypnózy, tak se to stává nepřirozeností a tím to již více nezapadá do přirozených zákonů, které jedině jsou s to poskytnout ochranu. Přistupuje-li k tomu ještě nevědomost, jak je tomu nyní všude, tak tu nastává dopuštění. Chtění samotné nikdy nenahradí schopnost, když dochází k jednání. Nikdo však nemá svou schopnost překračovat.

Není samozřejmě vyloučeno, že mezi statisíci, kteří se těmito nebezpečnými hříčkami zabývají, má tu a tam někdo dobrou ochranu a vyvázne bez potrestání. Tak také jsou mnozí poškozeni jen tak, že to pozemsky není ještě zpozorovatelné, takže teprve po přechodu na onen svět musí náhle poznat, jaké hlouposti vlastně dělali. Avšak jsou také mnozí, kteří si odnesou již pozemsky viditelné škody, i když také během jejich pozemského života nepřijdou k poznání vlastní příčiny.

Z tohoto důvodu musí být jednou objasněn jemnohmotný a duchovní postup během těchto hříček. Je právě tak jednoduchý jako všechno ve stvoření a vůbec ne tak složitý, avšak přece také mnohdy obtížnější, než si mnozí myslí.

Jak je tomu na zemi nyní, získalo temno skrze chtění lidstva převahu nade vším hmotným. Stojí tedy ve všem hmotném tak dobře jako na vlastní, důvěrně mu známé půdě a je schopno se ve hmotném také plně projevovat. Je tedy tímto ve svém živlu a bojuje na dobře mu známém poli. Tím je v současnosti ve všem hmotném, tedy hrubohmotném, silnější než Světlo.

Následkem toho je, že ve všem hmotném je síla temna mocnější než síla Světla. Avšak při takových hříčkách, jako je posunování stolků atd., nepřichází Světlo, tedy něco vysokého, vůbec v úvahu. Můžeme mluvit nanejvýš o špatném, tedy temnu, a o lepším, tedy světlejším.

Používá-li člověk stolek či sklenici nebo vůbec jakoukoliv hrubohmotnou věc, tak se tím vydává na bojiště důvěrně známé temnu. Půdu, která je všemu temnu vlastní. Přiznává mu tím sílu, proti které nemůže postavit odpovídající ochranu.

Pozorujme jednou spiritistickou činnost nebo také jen společenskou hru se stolky a sledujme při tom duchovní nebo lépe řečeno jemnohmotné děje.

Přistupuje-li člověk nebo více lidí ke stolku s úmyslem, aby tím dosáhli spojení s obyvateli onoho světa, ať již tím, že by se projevili klepáním, nebo, což je obvyklejší, měli by pohybovat stolkem, aby z těchto znamení mohli vytvořit slova, tak dostává se v první řadě do spojení s hmotně temnými bytostmi tím přitaženými, které projevy přebírají. S velkou dovedností používají často vznešeně znějící slova a snaží se pak požadovaným způsobem zodpovídat pro ně přece snadno čitelné myšlenky lidí, avšak ve vážných otázkách je pak vždy matou a snaží se, pokud se tak děje často, pozvolna působit mezi nimi stále silnějším vlivem, a tak je postupně, ale jistě strhávat dolů. Při tom nechávají svedené velmi dovedně ve víře, že jsou vzhůru.

Přijde-li však snad ihned v počátku nebo také při některé příležitosti zesnulý příbuzný nebo přítel prostřednictvím stolku ke slovu, což se velmi často stává, tak se dá pak oklamání provést ještě snadněji. Lidé poznají, že to musí být skutečně určitý přítel, který se projevuje, a pak věří, že je to vždy on, když skrze stolek přichází nějaké projevy a je uváděno jméno známého jako původce.

Toto však není ten případ! Nejen, že neustále číhavé temno dovedně použije jméno, aby oklamání dalo co možná nejhodnověrnější formu a dosáhlo důvěry tazatele, nýbrž jde dokonce tak daleko, že temný zasáhne doprostřed věty započaté skutečným přítelem a úmyslně ji nesprávně dokončí. Pak dochází k sotva známé skutečnosti, že na hladce a souvisle projevené větě byli účastni dva. Nejprve skutečný a snad zcela světlý, tedy čistší přítel, a pak temný, zlomyslný, aniž by tazatel něco z toho postřehl.

Následky toho lze snadno domyslet. Důvěřivý je oklamán a otřesen ve své víře. Odpůrce použije událost k posílení svého posměchu a svých pochybností, někdy také k prudkým útokům na celou věc. Ve skutečnosti však oba chybují, což vyplývá z nevědomosti, která ještě překrývá celou tuto oblast.

Děj se však odehrává ve veškeré přirozenosti: Je-li u stolku světlejší, skutečný přítel, aby vyhověl přání tazatele a projevil se, a vetře-li se sem temný, tak musí tento světlejší odtud ustoupit, protože temný může skrze zprostředkující hmotu stolku vyvinout větší sílu, poněvadž v současnosti je všechno hmotné vlastní oblastí temna.

Chybu dělá člověk, který zvolil hmotné, a tak předem působí na nerovnocenné půdě. Hutné, těžké, tedy temné stojí hrubohmotné materii svou hutností mnohem blíže než světlé, čisté, lehké, a následkem užšího spojení má i možnost většího rozvinutí síly.

Na druhé straně má však také světlejší, který se ještě může projevovat prostřednictvím hmoty, rovněž stále ještě do určité míry se přibližující hutnost, jinak by bylo spojení s hmotou k nějakým projevům dokonce zcela nemožné. To předem předpokládá přiblížení se k hmotnosti, které má za následek opět možnost poskvrnění se, jakmile je skrze hmotnost vytvořeno spojení s temnem. Aby unikl tomuto nebezpečí, nezbývá světlejšímu nic jiného, než se rychle stáhnout od hmoty, tedy od stolku nebo nějakých jiných pomůcek, jakmile po nich temný sáhne, aby přerušil zprostředkující článek, který vytvořil most přes přirozenou, oddělující a tím ochrannou propast.

Je pak na onom světě neodvratné, že v takových případech musí být člověk provádějící pokusy se stolkem vydán nízkým vlivům napospas. Avšak vlastním jednáním nechtěl přece také jinak; neboť neznalost zákonů není schopna ho ani zde zachránit.

Těmito případy vyjasní se mnohým tak doposud nevysvětlitelné, četné záhadné rozpory najdou své řešení, a snad mnozí dají ruce pryč od takových nebezpečných hříček!

Stejně podrobným způsobem mohou být také popsána nebezpečí všech jiných pokusů, která jsou mnohem větší a silnější. Avšak nechť je tak učiněno těmito nejběžnějšími a nejrozšířenějšími věcmi.

Mají zde být však uvedena ještě další nebezpečí. Tímto způsobem dotazování a dožadováním se odpovědí a rad stávají se lidé nesamostatnými a závislými. Opak toho, co je účelem pozemského života.

Tato cesta je falešná v každém směru! Přináší jen škodu a žádný užitek. Je to plazení se po zemi, kde existuje nebezpečí, že se opětovně setkáme s hnusnou havětí, vyplýtváme své síly a nakonec zůstaneme znaveně ležet na cestě ... pro nic!

S tímto „badatelským úsilím“ je také způsobena velká škoda obyvatelům onoho světa!

Mnoha temným je tím nabízena příležitost, dokonce jsou tím přímo uváděni v pokušení, provádět zlo a uvalovat na sebe novou vinu, čehož by jinak nemohli tak snadno dosáhnout. Jiní jsou však zdržováni neustálým poutáním přání a myšlenek od svého usilování vzhůru. Při jasném pozorování tohoto badatelského založení jeví se často toto tak dětinsky svévolné, tak prosáklé bezohledným sobectvím, přitom však také tak neohrabané, že se člověk s potřásáním hlavy musí ptát, jak je vůbec možné to, že někdo chce veřejnosti otevřít půdu, po které on sám neučinil ani krok, a tedy ji skutečně nezná.

Falešné je také to, že se celé to hledání odehrává před širokou veřejností. Tím se buduje fantastům a šarlatánům volná cesta a to lidstvu ztěžuje získání důvěry.

V žádném oboru se to přece nedělo. A každé bádání, jehož plný úspěch se dnes uznává, mělo dříve během hledání četné neúspěchy. Tyto se však nedali takto spoluprožít veřejnosti! Ta se tím unavuje a ztrácí postupně jakýkoliv zájem. Následkem je, že při konečném nalezení Pravdy se musí hlavní síla převratného a přesvědčivého nadšení předem ztratit. Lidstvo není pak více schopno se vzchopit k jásavé radosti, která všechno přesvědčivě uchvátí.

Zpětné nárazy dostavující se při poznání nesprávných cest stávají se ostrými zbraněmi v rukou mnohých odpůrců, kteří mohou ve statisících lidí vzbudit takovou nedůvěru, že tito nejubožejší při zjevení Pravdy ji už nebudou chtít ani vážně zkoumat, ze samého strachu před novým zklamáním! Zacpou si uši, které by měli jinak volné, a promeškají tak poslední zbytek času, který by jim mohl ještě poskytnout příležitost, stoupat vzhůru ke Světlu. Tím dosáhlo by temno nového vítězství! Může vzdát dík badatelům, kteří mu k tomu podali ruce a kteří se s chutí a pýchou vyšvihli k vůdcovství moderní duchovědy!

Poselství Grálu od Abdrushina


Obsah

[Poselstvi Grálu od Abdrushina]  [Doznívání I a II]  [Odpovědi na otázky]

kontakt

Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2017