Nezařazené přednášky
od Abdrushina
Letnice
Letnice jsou v každém pozemském roce tím splněním ze Světla, které poskytuje stvoření nové proudy sil, tím i zůstává zachováno a může se rozšiřovat, v pronikání po stále nových cestách a tím formováním v pohybu a zahřívání, k čemuž musí lidský duch tvořit článek dlouhého řetězu, umožňujícího postup záření až do vzdálených dálek.
Doposud toto lidstvo v tomto zcela selhalo a nejen že bránilo rozšiřování všech stvoření, nýbrž také ještě to existující otrávilo a proniklo všelijakými zkázonosnými zmatky.
To bude v působení zákonů stvoření brzy jiné skrze důslednou očistu od všeho rušícího výstavbu. To potom poskytne skrze správné záření všech lidských duchů nejen ke Světlu usilující krásu stávajícího, nýbrž také trvalou další výstavbu, rozšíření hranic všech stvoření, které nikdy nemohou nalézt konce, pokud se všechno stvořené zachvívá v harmonii Boží vůle. Věčné a radostiplné tvoření blažených lidských duchů může pak mít svůj počátek. Bude věčné, tedy bez konce.
Syn Boží Ježíš přišel na Zemi, aby byl lidem otevřen skrze jeho Slovo také ráj. Ráj, který byl až do té doby vyvinutým uzavřen skrze jejich nedostatečné poznání vyššího vědění, které k pobytu v ráji patří.
Teprve tím mohli také jakožto vyvinutí dosáhnout věčnosti ve Světlo chtějícím tvoření. Avšak skrze vinu vraždy na tom, který přinášel milost, zabouchli si bránu k ráji, která se jim již chtěla pro pozemské lidstvo opět otevřít, a tím mu také odňali jakékoliv právo na věčný život.
Avšak touha po Světle, která ještě v několika lidských duších setrvávala, udržovala zpříma vlákna, která ještě jednou mohla umožnit opakování spásy skrze Slovo v době svatého soudu pro ty lidi, kteří se Slovu otevřou skrze utrpení, které ve vzájemném působení všech událostí musí na Zemi přijít.
Aby tato poslední doba milosti nemusela uplynout nevyužita, je svatou povinností ženství, že se má usilovně vrátit ke svému vlastnímu úkolu se vší svou schopností cítění, kterou v první řadě obdrželo k tomu, aby působilo na Zemi jako strážkyně svatého plamene nejčistší touhy po Světle! Touha po Světle je průplavem pro veškerou pomoc, všechny síly ze Světla, které proudí k pozemským lidem. Kde není žádná touha po Světle, tam je každá cesta pro přijetí Božích milostí a tím také pro samotný život zasypána.
Proto se nyní připravte, vy ženy a vy dívky, staňte se kněžkami svatého plamene nejčistší touhy po Světle, aby se správně připravila půda pro přijetí Slova z Boha samotného, které jedině může přinést spásu všem zapleteným do omylů dogmat a v duchu těžce spoutaným.
Touha po Světle! Jak často mluví lidé o touze, aniž sami ví, co touha skutečně je, co jim má říct a přinést.
Lidský duch měl znát jen jednu touhu, poněvadž ve skutečnosti také je jen jedna touha. Tou je touha po Světle, která spočívá v duchu, na kterou však falešná cesta pozemských lidí nahromadila tíhu strusek, aby zadusila touhu, která jim hrozila být nepohodlnou při jejich sklonu po pozemském uplatnění, při hladu po moci, lačnosti po pozemských požitcích.
Tak bylo také toto vznešené slovo touha v pojmu zcela pokřiveno a zkomoleno, zpozemštěno k nejnižším myšlenkám a tím znesvěceno.
Pozemský člověk často mluví o touhách, které jsou ve svých druzích tak rozdílné, že by se muselo již na této rozličnosti velmi snadno poznat, jak při tom schází jednotnost, která je přece nezbytná u každého skutečného pojmu.
Zmatek a svévole zřetelně se ukazují, a tím nepřítomnost jakéhokoliv pochopení. Je zde touha po pozemském domově, touha po osobách, po ženě nebo muži, také po bohatství, tělesných požitcích, mnohdy také po klidu a zotavení, po změně nebo zábavě všeho druhu, zkrátka výraz „touha“ je používán pro pozemské žádosti po tak mnohých věcech.
Avšak přestože takové touhy mohou vést velmi často k nemoci, a dokonce ke smrti, jiné naproti tomu ke zločinu, přece nechce nikdo uznat, že při tom musí být něco zcela nesprávného, protože všechno, co se zachvívá v Božím smyslu, může vést jen vzhůru a neustále musí být k požehnání. Avšak touhy, které pozemsky lidská ústa jako takové nazývají, mají za následek a jako průvodní jev jen zlo, vedou dolů místo vzhůru, tísní, místo aby povznášely, oslabují, činí nešťastnými, mrzutými, nespokojenými.
Zde něco nesouhlasí, to si musí nakonec říci snad každý, a je tomu také tak.
Touha v nynějších představách není vůbec ničím jiným než následkem nesplněných přání, je chorobným vystupňováním myšlenkového sklonu čistě pozemského druhu, jehož splnění přináší většinou nakonec zklamání, jakmile je pryč první opojení.
Jak často nějaký člověk zatouží po rodišti, když z něj jako dítě nebo v mladém věku odešel. Dosáhne-li pak někdy toho, aby se vrátil na místo své touhy, tak to ve většině případů bolestně zasáhne jeho srdce; neboť nic se nechce podobat tomu, co si on v dálce o tom vysnil. Obraz skutečnosti ukáže se zcela jinak než obraz toužebných snů.
Tak je tomu všude. Nedosažený obraz touhy stává se se splněním často velmi rychle šedou skutečností, která v sobě nese zklamání.
Slovo, namířené v ohnutí do pozemského, stalo se již dávno znetvořením svého vlastního smyslu.
Vžijte se jednou do stavu takového toužícího. Z nynějších poměrů vyvstává přání po něčem, co právě nemá nebo se nemůže samo naplnit. Ve své nespokojenosti s přítomností věnuje se takovému přání, lhostejno, zda se jen oddává ve svém volném čase nějakému hezkému snu, zda k uklidnění nebo k hýření do jen domnělých a namlouvaných si požitků, které jsou ještě nedosažitelné, nebo k uklidnění své zlosti, k utlumení své nespokojenosti.
Takové myšlenkové hry, které na začátku jsou často jen seberozptýlením vyplňujícím čas, brzy nacházejí pak stále více se zesilující spojení s kolem bloudícími stejnými druhy, nakonec také s nahromaděnými centrálami podobných myšlenkových forem, a obdrží tím příliv nečekaného druhu.
Jedná se při tom vždy jen o přání, která se týkají splnění zcela osobní žádosti a jsou čistě pozemského druhu. K tomu samozřejmě patří také známý stesk po domově! Není to v podstatě nic jiného než sobectví, jen v jiné formě, která umožňuje předstírat ušlechtilé cítění. Stavět takové slabosti jako něco velikého nebo to opěvovat jako ušlechtilou lásku, je zcela falešné. Je to nedostatek sebevýchovy, slabost sebezanedbání.
Přitažlivost stejného druhu nechá nyní na takto si přejícího nakupit podobné, probouzí v něm stále pevnější, hutnější formu nabývající, palčivé žádosti, která se rozvine k dychtivé chtivosti dosáhnout odpovídajícího naplnění.
Palčivá touha, dychtivá chtivost stravuje tělesné síly, jakož i duchovní. Tak dojde to pak k nemoci nebo nerozvážnému jednání. To je důsledkem dychtivé chtivosti, která je směřována dolů, do pozemského.
Avšak pravý pojem tohoto dnes tak znetvořeného slova je toužebná snaha po Světle, Pravdě, která je schopna ve své povaze pozvednout ducha vzhůru, nikdy ho však nevede dolů, poskytuje průplav, kterým jsou požehnání Světla schopna přitékat do takového lidského ducha, aby ho posílila, učinila ho radostným pro putování na Zemi!
A pro tyto lidi, kteří v sobě nesou toužebnou snahu po Světle a Pravdě, kteří tím září v hlubinách této Země jako pochodeň, jsou milostiplně dány Letnice s obnovením síly ze světlých výšin, ovšem zcela jen pro tyto lidi; neboť jiní toho nemohou být vůbec účastni, poněvadž pro to nejsou otevřeni.
Kdo chce v sobě skutečně prožít Letnice, obnovení proudů sil ze Světla, ten musí touhu po Světle a Pravdě nést v sobě nezkalenou. Jen tím může se otevřít proudu Boží milosti!
Nechte odpadnout všechny ostatní touhy, které jsou obráceny k pozemskému, pak obdržíte v požehnání ze Světla víc, než si jen můžete přát, také pro pozemsky hodnotné úsilí všeho druhu!
Když si pro sebe nebudete ničeho žádat, bude vám to dáno! Jakmile sami sebe nabídnete Světlu se vším svým chtěním, svým bytím, pak jste teprve otevřeni svaté síle, která se vylévá do všech stvoření!
Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2024