Doznívání k Poselství Grálu 2

od Abdrushina



Obsah

33. Propast vlastních přání

Kdekoliv jsou pozemskému člověku poskytnuta slova ze Světla, tam chce při jejich pochopení vložit smysl ze svých pozemsky lidských zvyklostí a táhne tím tato slova do úzkého okruhu svých očekávání a přání. Aniž by se změnilo jejich slovní znění, přece je tím snižuje, protože zapomíná, že taková slova nevychází od lidí, nýbrž přichází z výše, která je pro jeho chápání nedosažitelná.

On se však také proto nesnaží alespoň jednou v takových případech změnit způsob myšlení, pokusit se nějakým způsobem sledovat tuto cestu, kterou Slovo k němu sestoupilo, nebo to alespoň položit za základ své snahy o pochopení, nýbrž ve své domýšlivosti jednoduše předpokládá, že Bůh musí k němu mluvit z lidského stanoviska, pokud mu chce sdělit něco, co je k jeho spáse.

Nemá vůbec žádný účel, vzpírat se vůči této skutečnosti; neboť tomu tak je, jak se to denně stále znovu opakuje!

Avšak právě to se stane člověku zkázou; neboť tím nikdy nepřijal podávanou mu ruku ke vzestupu a musí nyní v důsledku posledního vzájemného působení na sobě prožít, že ruka se stáhla zpět, kterou doposud nechával bez povšimnutí stranou, aby ji hrdě obešel v bludu snahy o vlastní vědění.

A právě pak ji již více nenalezne, i kdyby se jí rád chopil v hodině své nouze!

Je to tak pronikavé a důležité pro každého člověka, aby upustil od této pohodlnosti a této domýšlivosti, že o tom musím stále znovu mluvit, abych se pokusil podat to lidem takovým způsobem, že mi porozumí; neboť bez této změny od základu nejsou schopni duchovně opět stoupat, přestože se to snaží předstírat v tak mnohé formě.

Formy, které oni sami vymysleli, jsou přece všechny falešné a musí se nyní rozpadnout. Lidé budou při tom propadat zoufalství a pak choří na těle a na duši zahynou, pokud se ještě dříve poslušně jako děti nepodřídí Slovu Pravdy a vší silou, která jim zůstala, nebudou namáhavě opět šplhat vzhůru od stupně ke stupni, z nichž ve svém vzdorovitém chtění vědět vše nejlépe nepozorovaně sklouzli dolů!

Falešné myšlení skrze pokřivení pozemského rozumu!

Je nesmírně smutné, že se všude právě tyto hlavní chyby lidí ve všem jejich myšlení tak nápadně tlačily do popředí a při tom jim rozmazaly jasnost rozhledu.

Cokoliv on také myslí, kdekoliv chce také zkoumat, nenechá ho jeho vlastní domýšlivost přijít k Pravdě, protože on sám tím stojí na falešné půdě, ze které nemůže nikdy správně myslet, i kdyby se o to poctivě snažil.

A tak klesne nyní většina všech lidí také do propasti, aniž by to tušili, aniž by začátek pádu zpozorovali.

Tento okamžik je však již zde, on teprve nepřijde. U většiny lidí již nějaký čas pád probíhá a oni tento pád také již více nebudou moci zastavit, protože k poznání dojdou příliš pozdě; neboť nedbali na to, co by je ještě mohlo zachránit, protože své pohledy upírali v naději a v očekávání své ješitnosti falešným směrem.

Avšak i kdyby se konečně chtěli obrátit, pak by již více nemohli dosáhnout záchrany; neboť se mezitím rozevřela propast, která se nedá překlenout, zatímco oni sami jsou již staženi příliš daleko vírem zničení, který je ze svého sajícího proudu nepustí.

Tak podlehnou veliké masy svým omylům, které samy chtěly, protože ve skutečnosti byly jen nejvěrněji poslušné svým vlastním přáním a všemu jinému věnovaly nepatrnou pozornost.

A tato vlastní přání, která vládnou po tisíciletí, která člověk s velikou péčí ošetřoval a pěstoval, se již tak skrze tuto péči zakořenila, že se tlačí do všeho, že dokonce i to nejlepší chtění je již při svém vzniku protkáno zlem, aniž by člověk něco z toho sám pozoroval.

Nevěří tomu, i když se mu to ukáže, nepovažuje to za možné, a přece je to tak, čeká to neustále v úkrytu a neočekávaně to pronikne, vynutí si působení, často právě tehdy, jakmile jde o to, být nezištným, jak to služba Bohu vyžaduje.

A protože v říši tisíce let má existovat již jen služba Bohu, jako základní prvek ve všem působení, jako základní podmínka možnosti bytí, tak můžete si tedy představit, co při tom může vzniknout, co takové lidstvo čeká! Je to něco, co si ani ti nejvážnější mezi hledajícími nebo mezi těmi, kteří již nalezli, nejsou schopni představit. A přece stane se to skutkem, dalekosáhlým, soudícím!

Vy všichni jste do toho zahrnuti; neboť ani vy jste ještě nepoznali tuto vážnost nadcházejícího dění a požadavků, které Bůh na vás klade.

Z tohoto důvodu k tomu přistupuji dnes ještě jednou; neboť nyní je zde čas, ve kterém se musíte osvědčit ve všem, i v tomto.

Tato stále se opakující nutnost napomínání je již pro mne bezútěšná; neboť jen zřídkakdy nacházím pro to pochopení a vy lidé si na to zvykáte. Protože se tak děje často, zdá se vám to příliš známé a tím se domníváte, že jste to již pochopili. Avšak slova leží nepoužita ve zcela skrytém koutu vaší duše, čekajíce ještě na vzkříšení.

Nedbáte jich, protože je můžete mít stále znovu, jak tomu alespoň věříte, a pak především protože se vám skutečně nelíbí. Jsou vám nepohodlná, a proto se to jeví tak, jako by vás unavovala a nemohla dát nic nového, a z tohoto důvodu zůstávajíce prázdní, jdete okolo, abyste rychle odbočili na jiné myšlenky. Vím to dobře. Avšak přesto chci na tuto pro vás tak nutnou podmínku změny ještě jednou poukázat, i když věříte, že o tom máte přesnou vědomost.

Nevíte nic! Neboť o nevědomosti podáváte stále znovu nový neklamný důkaz.

Vezměme nejprve jednou Slovo, Poselství! Nevybírám zde jednotlivé případy mezi vámi, nýbrž je to přece s většími nebo menšími změnami v podstatě u všech lidí stále znovu zcela přesně totéž, i když se při tom také vnější formy někdy ukazují výrazně odlišně. Jsou pak jen přizpůsobeny příslušným pozemským poměrům jednotlivců a jejich stupni vzdělání a zkušenostem.

Domýšlivé posměváčky a duchovně líné při tom zcela vyloučíme; neboť ti soudí se tím beztak sami a nepřichází pro budoucnost již v úvahu. O nich tedy nepotřebujeme vůbec mluvit.

Vezměme proto vážně Světlo hledající a duchovně čilé.

Představte si, že takový člověk přijde do styku se Slovem Poselství. Musí se ho dotknout a také se ho nějakým způsobem dotkne, protože u ducha to není vůbec jinak možné, jakmile až k němu pronikne Slovo, které přichází ze Světla. Každý duch je slyší, pokud není příliš zazděn nebo již nespí.

Člověk prožívá při tom radost nebo úlek, pohrouží se do Slova a při tom je snad pozná. Vezměme nyní ty, kteří je ke své spáse poznali.

Jsou proniknutím Slova hluboce dojati, cítí se osvobozeni, povzneseni. Připraveni nahlédnout své chyby, polepšit se, prosí o radu, o sílu a rádi vedou řeči o svých nesnázích, ať už ústně, nebo písemně. Nesnázích ponejvíce pozemského a jen velmi zřídka duchovního druhu. Nesnázích, které oni zavinili, k nimž oni dali příčinu.

A nezapomeňte, to jsou ti dobří, takoví, kteří chtějí Slovo přijmout a změnit se! Podívejte se sami: při poznání přijdou okamžitě s prosbami, ve kterých se zachvívá očekávání splnění! To chtějí nazývat službou Bohu!

Podle svého mínění mají veliké „dobré chtění“ a to ostatní má nyní učinit síla Světla. Nebo … musí? Ano, podle jejich mínění je slovo „musí“ již správné, to znamená, podle jejich nejvnitřnějšího mínění! A Světlo musí podle jejich očekávání také pomoci způsobem, jaký si oni přejí a představují! Jejich myšlenky jsou přece přání a jejich tichá přání jejich nevyslovené, sotva ujasněné myšlenky.

To nejlepší a to největší, co člověk podle svého mínění může dát Stvořiteli, je to, že před ním poklekne a v odevzdanosti zvolá:

„Zde máš mou duši, Pane. Nalož s ní podle své vůle!“

To je člověku to nejvyšší, co je schopen učinit, současně to nejpokornější a nejlepší, také to nejsprávnější, … podle jeho pozemského mínění!

Avšak není tomu tak! V tomto jeho jednání spočívá jen pohodlnost a lenost jeho ducha, které tím přichází k výrazu!

Bůh nechce, aby při tom musel jednat za člověka, nýbrž vždy jen člověk má to sám pro sebe vykonat! Má se vší silou namáhat konečně naplnit zákony Boží! Musí se dát cestou, kterou mu ještě jednou ukazuje Slovo Pravdy.

Jak pošetilí jsou přece lidé, a přesto jak dovední v klamání sama sebe v tom, co jim má být a musí zůstat tím nejdrahocennějším, pokud chtějí smět ještě nadále požívat milosti svého Boha.

Faleš a pokřivení ve všem konání a myšlení těchto pozemských lidí je tak strašlivé, že by se kvůli nim mělo úzkostlivě klesat na mysli, pokud by nebylo vědomí o očistné bouři, která nyní zaduní v síle Světla k záchraně těch, kterým ještě skrytě doutná malá jiskra jejich ducha pod nadcházejícími troskami všech lidských omylů.

Takováto jiskra bude bouří buď roznícena, nebo uhašena, vždy podle touhy a chtění této jiskry.

A navzdory hluboké vážnosti této doby snaží se člověk stále znovu zasouvat svá malá přání a své vlastní vědění do soukolí velikého působení stvoření, aby sám zformoval podle svého smýšlení ta splnění, která přichází z všemohoucnosti Boží!

Avšak toto všechno nechtějí si nikdy přiznat za žádnou cenu! Naopak, lpí na myšlence, že jejich falešné konání je již prvním krokem k přeměně. A tento krok označují za pokoru, jsou hrdí na svou důvěru v pomoc ze Světla, kterou si vyprošují a na kterou čekají.

Ve skutečnosti se však při tom již opět do prvního kroku přimísilo vlastní zkázonosné přání a velmi jej zkalilo svou vzrůstající vůlí!

Lidé z toho nepozorují nic. Jsou zklamaní, pokud pomoc pro ně nenastane ihned viditelně, přestože na misku vah hodili jen své „chtění“ a jinak nic! Toto „chtění“ bylo již pro ně skutkem, avšak postačovalo jen k „prosbě“, což již považují za něco obzvláště velikého.

Nepochybně je v tomto toto „dobré chtění“ v nynější pokřivenosti již něčím velikým a zřídkavým, avšak to nestačí ke splnění požadavku, který Bůh nyní klade na lidstvo k jeho spáse! Jen nejpřísnější, nejbezohlednější požadavek může přinést lidstvu ještě vůbec nějakou záchranu, protože jinak nemůže dojít k probuzení a brzy by opět kleslo zpět do starého, falešného a do duchovní lenosti.

A Bůh požaduje! Požaduje nyní od vás, dříve než vám opět něco dá, protože vy jste se přece nechtěli dobrovolně rozhodnout využít jeho cesty, které nechal pro vás vetkat do stvoření! A které jediné jsou podle jeho vůle.

Dobré chtění lidstva není k užitku, pokud toto chtění není proměněno v čin. V čin proměněno lidmi samými, dříve než předstoupí před Boha s novými prosbami!

To stojí zcela jasně v Poselství jako základní podmínka. Lidé sami musí nyní jednou dokázat skrze svou provedenou námahu, jak vážně to myslí se svou záchranou!

Jen pak vezme je Pán ještě jednou na milost. To je však rozhodně něco jiného, zcela jiného, než jak si to lidé chtějící dobro snaží představit! A na to jsem více než jednou výslovně poukázal v Poselství.

Kdo nechce splnit, kdo se sám nechce namáhat zápasit sám za sebe, ten také není již více hoden pomoci!

Jen v poctivém zápase a v námaze přijde pomoc v síle, jinak se nedostaví.

Jen v zápase, v činu otevře se každý člověk správným způsobem, takže síla a tím pomoc může do něj proudit.

Síla je pomoc, pokud ji využije, tedy použije! Avšak nikdy jinak než ve svých činech! Lidé se mají změnit a pak přijít, avšak nemají přicházet, aby se dali změnit!

Jak se má člověk změnit, co při tom má dělat, stojí přesně objasněno v mém Poselství!

Jestliže to v něm chce najít, tak to také najde, v každém případě. V každé životní situaci nenechá mé Slovo hledajícího bez vysvětlení, ať už je to cokoliv.

Kdo se tudíž přichází ptát, nepochopil Poselství, nezkoumal v něm dosti hluboko a vážně. Ten to také nemyslí dosti vážně se svým hledáním! Nedává si takovou námahu, která je podmínkou, pokud mu má být pomoženo. Proto také na pomoc musí čekat marně.

To si zapamatujte vy, kteří se nazýváte hledajícími! Najdete v tom pro čilost samotného ducha měřítko, kterým se nemůžete zmýlit.

Otázky jsou jen pohodlností toho, kdo sám má Poselství v rukou. Nehýbá se dostatečně, jinak by mu nezůstala ani jediná otázka.

Hledáte-li, tak musíte najít, co pro sebe potřebujete! Avšak hledat, tedy namáhat se, musíte již vy.

A v námaze naleznete duchovní prožitek, který nutně potřebujete, pokud chcete pro sebe získat prospěch z mého Slova! Neboť kdybych vám chtěl neustále vysvětlovat také všechny vaše otázky, kdybych každého člověka vyučoval sto let, nemohl by z toho mít žádný prospěch; neboť by tak přesto nic neprožil!

V trvalém úsilí vpřed, ve chtění vědět nemůže vůbec přijít k prožití toho, co se učí. Každé naučené slovo se musí napřed stát činem! Jedině v činnosti, ať už také jen duchovní, může jednotlivost dospět k vlastnictví!

Z tohoto důvodu nemá žádný účel chtít ode mne slyšet stále opět něco nového. Řekl jsem toho již dost, tolik, že celé vaše pozemské bytí nestačí k tomu, abyste řečené uskutečnili v sobě, tím méně navenek!

Jednejte však nejdříve podle toho, co jsem vám doposud řekl! Vy však s tím otálíte, chtějíce se nejprve dozvědět ještě mnohem víc, pokud možno vědět všechno, dříve než se sebou samými učiníte skutečný začátek.

Přece máte přitom vždy co dělat, abyste si to nové vštípili do svého porozumění. K prožití řečeného nezůstane vám při tom žádný čas. A tak promeškáváte všechno!

Zanechte nyní pachtění po novém; neboť můžete přece začít jen s malým, pokud chcete všechno zcela naplnit, jak to musí být.

V celém tomto stvoření není žádného splnění bez začátku, následujícího trvalého růstu, který žene k rozkvětu a plodům, které v sobě opět nesou nový počátek.

Tak, jak se nyní ukazujete, může se vám vést jen jako pozemskému tělu, které se musí stát líným, jakmile je přesyceno! Není to jinak možné. Jen zčerstva začít, skromně a pokorně, a teprve pak pozvolna, avšak jistě jít jistě vpřed ve vědění!

Jinak nemůžete dosáhnout ničeho, protože všechno v Poselství je pro pozemské lidstvo nové, i když se vám tak mnohé v něm jeví jako známé. Avšak se to tak jen jeví, protože s ním zacházíte příliš povrchně.

Pokud to správně pozorujete, v pilném snažení čilého ducha, je to nové!

Pohněte se jen sami a nepřicházejte ihned s otázkami o tom, co vám překáží a co vás tíží, pod čím v této době trpíte. Nejprve přijměte správně mé Slovo a snažte se je v sobě prožít, pak se všechno jistě obrátí!

Ostře se proto pozorujte a pamatujte, abyste byli schopni odložit sklon k vlastním přáním ve službě, čehož přirozeně dosáhnete, když dokážete tuto pro vás osudnou chybu rozpoznat.

Není to těžké, jakmile se z pohledu Slova Poselství sami pozorujete s neúprosností, kterou musí každý vážně hledající a ke světlým výšinám usilující sám proti sobě použít, pokud své hledání a své úsilí myslí poctivě.

To je ten první, těžký krok, který při splnění všechno ostatní pak ulehčí. Seberte jen sílu a odvahu, pak vám všude vykvete pomoc, aniž byste o ni museli ještě zvlášť prosit.

Pak dojdete k tomu, že budete svému Bohu vzdávat už jen dík a vždy opět jen dík, zatímco se všechny prosby samy od sebe stanou zbytečnými.

Nuže jděte a jednejte, aby mír a radost mohly přebývat s vámi!

Doznívání k Poselství Grálu od Abdrushina


Obsah

[Poselstvi Grálu od Abdrushina]  [Doznívání I a II]  [Odpovědi na otázky]

kontakt

Translation © Jaroslav Peroutka, 2012 - 2017